Historie stepu - Radek Balaš, Metodika stepu, Brno 1986

Historie stepu - Radek Balaš, Metodika stepu, Brno 1986

 

V americké populární zábavě má své nedělitelné místo i  tap dance, v dřívějším názvu buck dance u nás nejčastěji zvaný step. Je to krokový tanec rychlého tempa, při němž vyklepávají tanečníci rytmus střevíci. 

 

Začátek jeho historie spadá do období vzniku prvních černošských náboženských shromáždění na americkém územé. Podle názorů odborníků patří vůbec k prvním jazzovým tancům. Vyvíjel se souběžně s jazzem, a to mnohem dříve, než došlo k jeho pojmenování. 

 

Popularitu stepu ovlivnilo mnoho okolností v americké kultuře, jako např. vznik potulných varietních a divadelních souborů, silně synkopovaná jazzová hudba, divadelní a filmové muzikály. 

 

Dějiny moderního stepu jsou mnohem komplikovanější než dějiny jazzového tance. Jazový tanec totiž prokazatelně pochází ze Střední Afriky, a proto také byl ve Spojených státech původně nazýván congo. Kdežto step je syntézou tanečních kultur několika národů a má své dávné kořeny v sůdánských podupových tancích, irském jigu používajícím k tanci kovové desky a anglickém dřevákovém tanci clog dance.

 

Step vznikl promícháním lidové taneční kultury irských a anglických vystěhovalců se svobodnými černochy, kteří společně žili v chudinských čtvrtích amerických velkoměst. Vznikl v čistě amatérských poměrech a jeho počátky se datují kolem roku 1840. Půvab rytmických synkopových úderů našel oblibu u širokých amerických lidových mas a zajistil mu popularitu na další desítky let dopředu. 

 

Step černých připadal bílým důvěrně známý, přestože byl prováděn odlišnou technikou, a tak jedni napodobovali techniku druhých. Z nejznámějších tanečníků se stávali učitelé, kteří vypracovávali první metodické postupy jak učit tento tanec. Vznikalo názvosloví, popis i záznam jednotlivých úderů a tanečních kroků. Jelikož tento vývoj a tradice vznikaly v anglicky mluvících zemích, má step názvosloví anglické. Z období poloviny 20. let je uváděn za tvůrce moderní podoby stepu černý tanečník Bill Bojangles Robinson. 

 

Z historického hlediska rozlišujeme bílý a černá step, nejčastěji nazývaný anglický a americký styl. Postupem času tyto dva odlišné styly splynuly v jeden celek, jejich základní rozdíl spočívá nejen v rytmické složce, která je produkována tančícími chodidly, ale i v samotné taneční technice. 

 

Irský j i g zdůrazňuje znějící práci nohou (rychlé rytmické vyklepávání). Jeho nejdůležitějším prvkem je hop (výskok) a sound (zvuk) při dopadu. Taneční technika, která byla ovlivněna těmito prvky, se opírá o pohyb vycházející z jediného centra, čímž se vyznačuje většina evropských tanců. je to tedy technika monocentrická. Taneční styl, který vznikl pod tímto vlivem, se někdy nazývá též anglický styl, neboť ho provozovali hlavně bílí tanečníci irského a anglického původu. Později byl ovlivněn i prvky společesnké tance. 

 

Naproti tomu černý step, provozovaný potomky západoafrických a súdánských černochů, používá techniku polycentrickou, která na rozdíl od pohybu vedeného z hlavního centra užívá hlavně pohybu vycházejícího z vedlejších center. Styl súdánských prvků, který nejvíce působil na step, používá silně synkopovaný rytmus, technicky blíže u podlahy a jeho většina prvků je prováděna samostatným chodidlem nezatížené nohy. I zde teda platí zákon izolace (samostatné práce končetiny), jenž ovládá celý africký tanec. Taneční styl, který vznikl pod tímto vlivem, se nazývá americký styl. Později byl ovlivněn prvky jazzového tance. 

 

Step byl po dlouhou dobu v působnosti irských a černošských tanečníků. teprve na přelomu století začal pronikat do všech forem americké zábavy. Největšího vrcholu a popularity dosáhl na počátku 30. let, v době vzniku zvukového filmu, jehož pomocí se dostává do Evropy, kde se během krátké doby stává populární jako v Americe. 

 

V době největší slávy, ve 20. a 30. letech, vznikaly v Americe takřka přes noc známé stepařeské hvězdy ( Fred a Adele Astaire, Ruby Keeler, Eleanor powell a Paul Draper). Dále následovala v kratkém časovém rrozmezí další řada stepařských hvězd jako např. Ginger Rogers (Astairova partnetka), Ann Miller a další. V Evropě tančila step ve stylizované podobě filmová tanečnice Marika Rokk. 

 

V roce 1940 Paul Draper rozpracoval metodiku stepu s použitím úderové a prostorové techniky nejen na jazzovou, ale i na klasickou hudbu (stepoval např. na hudbu Mozarta, Debussyho aj.). Tím dokázal, že stepaři mohou pracovat stejně dobře s hudbou jako tanečníci klasického tance. 

 

Na počátku 2. světové války, v roce 1940, se dostává step do útlumu a jeho popularita klesá, neboť svět měl v té době jiné starosti. Jeho nový vzestup začíná v letech 1950-1960, kdy známý tanečník, později choreograf a filmový režisér Gene Kelly tento tanec znovu zpopularizoval ve svých filmech, z nichž u nás je nejznámější "Zpívání v dešti". Bylo to právě včas, neboť se na step začalo zapomínat především příchodem nových vln modních tanců, jako byl jitterbug, boogie-woogie, rock and roll apod. 

 

Pod vlivem předválečných amerických filmů bylo i u nás ve 30. a 40. letech mnoho stepařů, stepařských škol a učitelů. Válečné události však zasáhly i do oblasti tance. Po válce zůstalo jen několik málo stepařů, kteří na rozdíl od Američanů předváděli své umění pouze ve varietních a estrádních představeních jako solové tance. 

 

Od roku 1961 začíná pedagogicky pracovat a v roce 1965 zakládá Frank Towen v Praze taneční studio, kde pomocí svých celoživotních zkušeností tanečníka, stepaře, choreografa a pedagoga začíná metodicky pracovat s mladými tanečníky, herci a zpěváky. Od té doby, až dodnes, vychoval desítky umělců, z nichž někteří již působí jako pedagogové.