Radek Balaš - tanečník, stepař, taneční pedagog, choreograf - Medailonek k 70. výročí

16.09.2013 23:07

Mariánské lázně 1960
Jako kluk byl na hřišti nedaleké sokolovny mnohdy více než doma. Snad to bylo tím, že se někde potřeboval zbavit přebytečné energie. Avšak místo sportovní dráhy snil často o tom, stát se tanečníkem. Jelikož mu rodiče taneční konzervatoř neschvalovali, vydal se na cestu za tancem od třinácti let sám. Jako by tomu osud chtěl, započal právě se stepem. A přestože během své počáteční taneční dráhy vystřídal několik rozličných uměleckých prostředí, stepu zůstává věrný po celý život.
První kroky se začíná učit v roce 1953 u brněnského stepaře Zdeněka Dostála, který se mu však pro svoje umělecké úvazky nemůže plně věnovat. Na doporučení vyhledá Františka Krejčíře, Dostálova bývalého trenéra stepu, u kterého se učí i základy klasického tance. Na divadelní zkušebně se seznamuje s tanečníkem Ondřejem Bohdanským, od něhož přebírá stepařské taneční variace. Od roku 1957 již vystupuje na různých akcích v Brně a okolí s dixielandovou kapelou.
 
Ve vzpomínkách se Radek Balaš vrací do doby svých začátků: „V žádném případě jsem nezačínal jako zázračné dítě, ale procházel jsem jako samouk a později divadelní elév všemi začátky velice tvrdě. V důsledku toho, že byl step dlouho považován za ryze artistickou disciplinu, začala moje profesionální dráha na zájezdových estrádách a v podnicích s nočním programem. Byla to však tehdy jediná možnost, kde si zastepovat. Touto „taneční školou života“ jsem se protančil až na operetní a muzikálové jeviště Státního divadla v Brně.  I když právě zde jsem účinkoval každý večer v mnoha zajímavých tanečních výstupech, na step jsem nikdy nezapomínal. Pokud to divadelní scénář umožňoval, zastepoval jsem si velice rád i v připravovaných inscenacích.

Brněnské varieté Rozmarýn 1965

Přestože jsem měl pevné zaměstnání v kamenném divadle, nikdy jsem neodmítal pracovní nabídky i z jiných uměleckých oblastí. Právě tato práce mě podněcovala k dalšímu růstu a přinášela i první trenérské a umělecké výsledky. Potom to již bylo neustálé hledání nových cest spojené se samostudiem. Jako člověk okamžiku jsem si nikdy nekladl příliš velké cíle. Snaha je dosáhnout svádí totiž člověka k tomu, že snadno nadělá nejen spoustu chyb, ale mnohdy i nepěkných skutků, které již nejdou vrátit. Přes to všechno mám však rád změnu, která přináší nové úkoly. Ty potom řeším, až nastanou, a s patřičnou rozvahou tak, abych pokud možno nikomu neublížil. Co nemám rád, je několik úkolů najednou, to mne příliš rozptyluje. Ale v kumštu, kde člověk nenadálou nabídku buď přijme, nebo ne, se tomu někdy vyhnout prostě nedá. Kdo si myslí, že se pomocí tance dá úspěšně podnikat a snadno zbohatnout, ať to raději zabalí. Tanec je především velká dřina a mnohdy i určité odříkání, proto se pouze pro peníze dělat nedá. K tanci musí mít člověk především vřelý vztah a lásku.“
 
Po dobu základní vojenské služby v Mariánských Lázních (1958–1960) působí v taneční skupině vojenského folklorního souboru. Současně vystupuje se stepem v různých lázeňských domech a ve večerním programu Hotelu Cristal Palace. Jako člen souboru i stepař se účastní různých amatérských tanečních soutěží. V roce 1959 se stává vítězem ústředního kola celostátní soutěže STM (Soutěž tvořivosti mládeže), v kategorii step, artistika, pantomima. Při svých soutěžních cestách často navštěvuje Karlovy Vary, kde se konají finálová kola okresních a krajských soutěží, včetně závěrečných přehlídek vítězů v Mezinárodním varieté Orfeum.
 
Státní estrádní soubor Praha, vystoupení na Křižíkově fontáně 1962
 
Zde se setkává se skupinou stepařek, vedenou profesorkou tance Základní umělecké školy Marií Reichardovou. Po vzájemné dohodě za ní pravidelně zajíždí na soukromé studium stepu, klasiky a výrazového tance. Navštěvuje i některé víkendové stepařské semináře, vedené členem baletu ND Praha Bohumilem Augustinem, u kterého pokračuje v započatém studiu i během svého pražského angažmá v letech 1960–1963.
 
Již během vojenské základní služby se rozhoduje přejít na profesionální dráhu. Avšak bez základního tanečního vzdělání nehodlá začínat v divadelním prostředí, kde se vyžaduje především znalost klasického tance. Vzhledem k uměleckému změřením se proto jeho pozornost ubírá spíše směrem k profesionálním estrádním souborům jako byl Státní soubor písní a tanců, Armádní umělecký soubor a Umělecký soubor ministerstva vnitra Praha. Konkurzním řízení je nakonec přijat do taneční skupiny Uměleckého souboru ministerstva vnitra, což byla vlastně druhá scéna Armádního uměleckého souboru, avšak s větším estrádním zaměřením. V obou kolektivech působili převážně absolventi a studenti uměleckých škol náhradou za základní vojenskou službu. Při přípravě nových programů spolupracovali s 12 páry tanečníků tohoto kolektivu takové osobnosti jako např. šéf baletu Národního divadla Jiří Němeček, mim Ladislav Fialka, choreograf divadla ABC Antonín Koníček a pedagožka lidového tance Jana Hošková. Pro Balaše však bylo nejdůležitější, že zde na plný úvazek působil i trenér stepu, jazzového tance a choreograf František Towen Novotný, známý pod uměleckým jménem Frank Towen. K tomu dodává: „Jelikož jsem o stepu již něco věděl, mohl mne Towen téměř ihned po nástupu choreografovat. Moje tříleté působení ve zdejším tvůrčím prostředí považuji za velice přínosné, neboť  mě plně nahradilo zanedbané studium na taneční konzervatoři v Brně. Zde bych se totiž s takovými osobnostmi nikdy nesetkal. Všichni jmenovaní mě sice učili tanec a divadlo, ale byl to především Towen, který mne naučil porozumět taneční profesi jako řemeslu. Což obsahovalo nejen precizní práci na jevišti, ale i nezbytnou znalost základů taneční pedagogiky, choreografie, vedení zkoušek, tréninků a výukových seminářů. Později jsem totiž vše mnohokrát zúročil. Mezi námi šlo zpočátku o ryze profesní vztah – žáka a jeho učitele, který však během let přešel v přátelství, jež trvalo až do jeho úmrtí plných třicet let. 
 
Na konzultacích ve studiu F. Towena, Praha 1979
 
Na otázku, proč odešel z Prahy, když ostatní v takovém věku a umělecké kondici usilují o to, být právě zde, v centru uměleckého dění, má jednoduchou odpověď. „Zapomenout na kořeny je strašně nebezpečné. Když jsem se po třech letech neustálých zájezdů a ve špatných bytových podmínkách v Praze rozhodoval, zda se raději nevrátit do Brna, zvítězila právě ta rodná hrouda. Žiji v domě, který postavil dědeček. Vyrůstala zde moje máma, v jeho budování pokračoval otec a posléze i já. Jsem zde pevně usazen a mám za to, že mě osud přihrál na dobré místo, ve kterém se mi dobře daří, kde jsem vychoval dvě děti a kde mám i dobrou inspiraci. A Praha? To byla pro mne především dobrá škola, kde jsem v roce 1961 získal i licenci tanečníka ve svobodném povolání, ale natrvalo bych zde žít nechtěl. Mně totiž Brno, na rozdíl od Towena, ke kterému se Praha nezachovala vždy nejlépe, nabídlo naprosto jiné umělecké prostředí a pracovní atmosféru. Po celou dobu svého tanečního, trenérského, pedagogického i organizačního působení jsem zde měl vždy takové podmínky, které mně umožnily všechny započaté projekty dokončit.“
 
Po svém návratu do rodného Brna se v letech 1963–1969 plně věnuje divadelní práci. Současně však vystupuje jako tanečník a sólový stepař v Mezinárodním varieté Rozmarýn, v programové kavárně Evropa a  Roxy baru. A přestože ho v divadle čeká zajímavá kariéra sólového tanečníka, vydává se raději svojí vlastní uměleckou cestou trenéra, choreografa a později i pedagoga stepu. V letech 1977–2002 působí na Divadelní fakultě JAMU a v kratších úvazcích na Dramatické a taneční konzervatoři Brno, Taneční akademii a Lidové konzervatoři Brno. Během dvaceti pěti let tak předává své zkušenosti celé jedné generaci herců a tanečníků. Pro zařazení stepu do výuky na vysokých, středních a základních uměleckých školách v Brně vypracoval ke schválení na Ministerstvu školství 3 návrhy osnov. Pro Divadelní fakultu připravil osnovy Revuální scénický tanec a Práce herce s mikrofonem, před filmovou a televizní kamerou.
 
Praxe velice brzy ukázala, že absolventi škol procházející stepařskou průpravou jsou daleko lépe vybaveni pro jiné pohybové disciplíny (jazzový a výrazový tanec, pantomima apod.) a tím pádem i pro své budoucí povolání, než tomu bylo doposud. Pedagogická činnost přivádí Balaše velice brzy do brněnských divadel, kde již působí jeho bývalí žáci a začínající herci, mnozí dnes zvučných jmen, jako např. Boleslav Polívka, Miroslav Donutil a Jiří Pecha. Nějaký čas za ním do Brna zajíždí i Jana Paulová. Podle dramaturgických záměrů divadel trénoval i herce starší generace Stanislava Zindulku a nositelku ceny Thálie Zdenu Herfortovou. Při spolupráci s brněnskými divadly vytváří v letech 1964–2005 různé choreografie tanců a stepařských ukázek do 21 inscenací.
 
Často je také zván i do studia České televize Brno, kde připravuje stepařské ukázky a choreografie do 20 zábavných a tematických pořadů. Právě televizní obrazovku považuje za nejlepší způsob propagace stepu. Proto se snaží především o zařazování různých ukázek výuky tohoto tance jednak z Divadelní fakulty a Taneční školy Starlet, ale i o reportáže ze stepařských soutěží v Brně a Blansku. K oblibě stepu mezi mládeží přispěly zejména dva celostátně vysílané pětidílné seriály Malá škola stepu I (1992) v pořadu pro mládež „Studio Oáza“ a Malá škola stepu II (1999) ve „Studiu kometa“. Je autorem návrhů scénářů a v přímém živém natáčení oba pořady i uvádí. Ve spolupráci se studiem ČT Praha (1982) připravuje Bolka Polívku pro televizní film Jana Roháče  Traja chrobáci, jehož choreografii včetně playbacku nastudoval Frank Towen. V roce 1989 vytváří choreografii včetně nastepovaného playbacku pro Stanislava Zindulku do televizního seriálu Karla Kachyni Vlak štěstí a naděje. V roce 2005 spolupracuje s televizním studiem ČT Ostrava v soutěžním pořadu Hodina pravdy. S určenou dvojicí otec a dcera nastuduje za pět dní tříminutový soutěžní tanec, se kterým zvítězili. Často také účinkuje i v různých seriálech a filmech jako člen filmového tanečního komparsu.
 
V roce 2007 se mu daří propagovat tanec i v rozhlase. Ve spolupráci s hudebním redaktorem Maxem Wittmannem vzniká podle předlohy jeho knihy „Tance 20. století“ pořad „Hudba a tance 20. století“, který oba společně i moderují. Pořad, ve kterém zaznělo 34 originálních nahrávek historické vývojové řady taneční hudby, doplněný povídáním o tanci, byl vysílán jako sedmidílný seriál v lednu a únoru 2007, v celkovém časovém rozsahu 3 a 1/2 hodiny.
 
V 70. letech minulého století měla velký vliv na taneční klubovou mládež častá stepařská vystoupení zpěváků Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna na televizních obrazovkách. Toho zájmu využívá tehdejší ředitel, ale také i výborný manažer taneční školy Starlet Brno Vladimír Buryan a nabízí Balašovi spolupráci. Balaš v roce 1979 převádí pod taneční školu svoji stepařskou skupinu, která doposud působí pod jiným zřizovatelem, čímž vzniká jeden z prvních stepařských klubů v ČR, známý pod jménem Tap Dance club Brno. Za 20 let působení vyšlo z kolektivu několik mistrů republiky, trenérů a pedagogů stepu.
 
LŠT pohled na taneční parket 1995 
 
V této době si také v suterénu svého domu buduje zkušebnu, kde připravuje zpěváky, tanečníky a artisty pro práci v estrádách,  programových kavárnách, barech a ve varieté. Mnozí, prostřednictvím agentur Pragokoncert a Československé cirkusy a varieté, vyjíždějí s jeho choreografiemi i do zahraničního angažmá. Na základě výsledků této práce získává v roce 1981 u Krajského kulturního střediska pro film estrády a varieté oprávnění k výkonu umělecké činnosti choreograf, výuka stepu, jazzového, muzikálového a revuálního tance.  
 
V letech 1983–1999 pořádá v době letních a zimních prázdnin Taneční škola Starlet Brno tak zvanou Letní školu (Skryje u Tišnova) a Zimní školu tance (Zubří u Nového Města na Moravě). Ve funkci hlavního lektora vedl po tuto dobu Balaš 45 týdenních kurzů stepu, kterými prošlo celkem 855 tanečníků z Česka, Slovenska, Ruska, Polska a Bulharska. Touto činností se stává brněnský stepařský klub na několik let metodickým a lektorským centrem pro mnohé stepařské kluby v ČR. Pro potřebu taneční školy, stepařské semináře a školení trenérů tance připravuje Balaš 15 metodických příruček. Na propagaci stepařských soutěží v Brně autorizuje 28 článků se stepařskou tematikou v regionálním, celostátním, odborném a zájmovém tisku.
 
Kromě brněnských úvazků zajíždí Balaš i do jiných měst v Česku, ale také i na Slovensko, do Ruska, Německa a Polska, kde vede 13 jednodenních, 39 víkendových a 9 týdenních výukových a praktických seminářů, včetně choreografické spolupráce při vytváření nového repertoáru některých klubů.
 
Ve snaze nějakým způsobem legalizovat činnost stepařů v ČR napomáhá svojí organizační činností i nově vznikajícím klubům při začleňování do kulturních institucí a tanečních škol. Jelikož tehdejší komunistický režim nepovoloval vznik nových tanečních svazů, pořádá proto Balaš v letech 1979–1985 veškerou činnost pod hlavičkou Taneční školy Starlet Brno. Za pomocí Milana Degena, člena přípravného výboru prvních brněnských akcí, a Petra Odstrčila, tehdejšího předsedy Jihomoravské odbočky Českého svazu amatérského společenského tance a současného prezidenta Českého svazu tanečního sportu, se podařilo založit v roce 1986 tzv. Sekci stepu při Jihomoravské odbočce ČSAST. Toto organizační začlenění stepařů mezi ostatní tanečníky v ČR trvalo do roku 1994, kdy se v Brně uskutečnila valná hromada, na níž bylo založeno občanské sdružení Českomoravský stepařský svaz. Až do rozdělení společného státu bylo v Sekci stepu zaregistrováno přes 300 českých a slovenských stepařů z 18 klubů a tanečních škol.
 
Od počátku sdružování amatérských stepařů v ČR zastával Balaš tato funkce:
  • 1986–1994  předseda Sekce stepu Jihomoravské odbočky ČSAST
  • 1994–1996  prezident Českomoravského stepařského svazu
  • 1996–2002  viceprezident ČMSS
  • 2002–2006  tajemník ČMSS
  • od r.  2006  člen správní rady ČMSS
Od roku 1986 připravuje Balaš stepařské soutěže, které v roce 1989 získávají status mistrovství a o dvě léta později mezinárodního mistrovství ČR. Organizačními změnami činnosti Českomoravského stepařského svazu s převedením soutěží do jiných měst byla ukončena v roce 2002 sedmnáctiletá soutěžní tradice v Brně. Společně s Romanem Zetkou navazuje v roce 1989 kontakty s pořadateli Německého poháru, kam do roku 1996 společně organizují 8 zájezdů našich stepařů.
 
Seminář v Německu, Hemsbach 1991
 
V letech 1986–1990 je členem Poradního sboru Krajského kulturního střediska v Brně pro jazzový tanec a step. V oce 1991 se podílí na založení agentury MODE LINE, kde do roku 1997 působí jako hlavní trenér pohybové přípravy manekýn, hostesek a fotomodelek. V letech 1997–2004 je členem Poradního sboru a sboru porotců občanského sdružení Mažoretky se sídlem v Hranicích na Moravě. Jako porotce se v letech 1986–2008 účastní 76 pohárových, mezinárodních a nominačních mistrovství ve stepu, festivalů stepového tance, tanečních soutěží jiných svazů a mistrovství ČR mažoretek.
 
V roce 1997 vede s Milanem Degenem jednání pro přijetí Českomoravského stepařského svazu do České asociace Sport pro všechny. V roce 2000 spolupracuje s Janou Vondálovou na uzavření smlouvy o společném pořádání soutěží a vzájemné spolupráci mezi Českomoravským stepařským svazem a Českomoravskou taneční organizací.  V letech 2004–2006 je členem vzdělávací komise a pedagogem Školy trenérů a porotců tance Českomoravské taneční organizace.
 
Obě svoje děti – syna Radka (nar. 1965) i dceru Sylvu (nar. 1975) – vede již od dětství k umění. Syn Radek vystudoval hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři Brno a obor činoherní režie na Divadelní fakultě JAMU. Je mistrem stepu v improvizaci a získal druhé místo na Mezinárodním mistrovství ČR. Deset let zastával funkci vedoucího Ateliéru muzikálu DiFa JAMU v Brně, kde učil i step. Nyní působí sice v Praze, ale jeho jméno se často objevuje i v divadelních inscenacích jiných měst. Jako režisér a choreograf se specializuje na muzikály, ve kterých připravil stepařské choreografie již do 24 inscenací. Dcera Sylva je osminásobnou mistryní ČR a dvojnásobnou vítězkou Německého poháru v různých  disciplínách. Třikrát zvítězila i na Středoevropském poháru a Festivalu stepového tance v Bratislavě. Od r. 1993 se věnuje trenérské, pedagogické a choreografické činnosti.  
 
Ke své práci Balaš dodává: „I když jsem měl mnohdy pocit, že pro step nedělám tolik, co bych mohl nebo chtěl, nezůstal jsem nikdy osamocen. Zejména v počátcích se mnou intenzivně spolupracoval Milan Degen. Společně jsme připravili několik verzí soutěžního řádu pro step a návrh Stanov svazu. Po schválení valnou hromadou zajistil Milan registraci svazu na Ministerstvu vnitra. Velkou oporou pro mne byla i mnoholetá organizátorka akcí a funkcionářka svazu Jana Vondálová, dále pořadatelé soutěží v Blansku manželé Jeřábkovi a Roman Matal. Několik let se mnou spolupracoval i Roman Zetka, a to zejména jako asistent v klubu, tlumočník na zájezdech do Německa a funkcionář svazu. V neposlední řadě jsou to i   manželé Bartůňkovi, se kterými spolupracuji prakticky až dodnes. 
Jak ten čas letí … Členové poroty MČR Dolní Benešov 2004. Z leva R. Balaš, A. Myslivečková a M. Degen
 
Pokud ve svých vzpomínkách jmenuji v různých souvislostech často Towena, činím tak záměrně. Mám totiž pocit, že se na jeho práci dnes již často zapomíná. Možná je to tím, že patřil mezi ty osobnosti, které otvírají cesty, iniciují a zprostředkovávají poznání jiným, aniž by našly při této práci čas sepsat své bohaté znalosti a zkušenosti. Což je škoda. Bez nadsázky to však byl především on, kdo v šedesátých letech minulého století nastartoval renesanci stepu a jazzového tance v bývalém Československu. A jsem velice rád, že mě taneční osud umožnil v jeho práci několik dalších let pokračovat. Každý však máme vyměřen svůj čas. A přestože již netancuji, veškeré dění s uspokojením sleduji, neboť díky nástupu nové generace je náš dnešní step v daleko lepší kondici, než když jsme v pravěku minulého století začínali.“ 
 
Radek Balaš 

 

Kontakt

Step.cz Otto Kočí
Tel: 774 736 226
otto.koci@gmail.com